Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když mělo před pěti lety přijít na svět třetí dítě čtyř obrovských osobností progrockového žánru, jež své společné zkušenosti budují pod značkou TRANSATLANTIC, očekávaly se výsledky z řádů VELKÝCH. Vždyť debut, nazvaný začínajícími písmeny těchto pánů, společně s jen o rok mladším bráchou tvořili dvojici, která ve své době řádně provětrala žánrové závěsy, byť pouze po okraj naplňovala stylové limity a stala se jakousi diplomovou prací na téma progrock. A jelikož zkoušku absolvovali profesoři na slovo vzatí, nebylo o zážitku pochyb.
V okamžiku, kdy nakonec přestalo nekonečné odpočítávání dnů do vydání „The Whirlwind“, se však žádné bujaré veselí nekonalo. Album vyšumělo do prázdna, přestože nijak slyšitelně nepodlézalo laťku dvou předchůdců. Kámen úrazu tkvěl v x-té variaci „nealmorseáckého“ progrocku, přes kterou se v té době dalo zakopávat. I já jsem se cítil Nealovým rukopisem, jenž nejvíce ovládal výraz nahrávky, nemálo znaven a na čas si dal od jeho aktivit pauzu. Ta se protáhla takřka do dnešních dnů, a to už nám po světě koluje čtvrtý kotouček naší supergroup s názvem „Kaleidoscope“, který již dokonce slaví svůj první rok.
Asi není těžké odhadovat, kde mají jeho kořeny půdu a jakým směrem se natahují jeho výhonky. Předvídatelnost totiž je tím, co „Kaleidoscope“ nejvíce vystihuje. Každá nota, harmonie či přechod je dobře přátelenému fanouškovi této muziky předem znám, až je často čím dál těžší uvěřit, že tito pánové skutečně skládají nové písně a pouze nepozměňují již vymyšlené. Paradoxnější na tom je, jak nelehké je nakonec nepodlehnout. Přes tu učebnicovou „studenost“ se totiž materiál stále skvěle poslouchá, a pokud jste si, tak jako já, dali od podobné muziky vale, nebudou vás výše uvedená fakta dráždit. Jak by řekl klasik, kde nejsou žádná očekávání, můžete se jen nechat překvapit. I když není čím.
Znáte-li totiž rituály TRANSATLANTIC, nerozruší vaše kanálky smyčce, uvozující monumentální „Into The Blue“, ani vás nerozhodí následující sladkobolná balada „Shine“, přesně vedena v Nealově naléhavém duchu. Čert vem menší účinek, než když jste poprvé vzlykli při Morseho evergreenu „Cradle To The Grave“. Přilnout k následující optimisticky naladěné dupárně „Black As The Sky“ není vůbec těžké, neb sólové přestřelky patří mezi mistrovsky prezentované a nijak nenarušující dějovou nit. Tu poté trošku zpomalí druhá baládka „Beyond The Sun“, ukazující se jako jediné větší škobrtnutí, ale přihlédnete-li k potřebám ženské populace, která rádo tuto bolístku pofouká, nakonec promíjíte. Nakonec vás čeká stylově titulní skladba a co víc, v půlhodinovém hávu, pochopitelně. Stále se totiž pohybujeme na progrockovém kolbišti a to má své jasně zažité obyčeje.
A těm nadále vládne konzervativní vyznění. Však také skutečný progresivní přístup nikdy nebyl účelem tohoto uskupení. Radostné muzicírování vždy hrálo prim, a že se na tom pranic nezměnilo, dokazuje i bonusový disk, plný vydařených předělávek ortodoxně známých šlágrů zásadních rockových interpretů. TRANSATLANTIC zkrátka vydali novou desku a sluší se dodat, že tentokráte bez velkých očekávání a s tím spojených možných zklamání.
Zcela neprogresivní práce od skutečné smetánky progresivního fochu. Nemějte žádná očekávání a nechte na sebe aplikovat veškerá žánrová klišé v tom nejdokonalejším hávu.
1. Into The Blue
2. Shine
3. Black As The Sky
4. Beyond The Sun
5. Kaleidoscope
Diskografie
KaLIVEoscope (2014) Kaleidoscope (2014) Whirld Tour 2010: Live in London (2010) The Whirlwind (2009) Bridge Across Forever (2001) Transatlantic Live In America (2001) Transatlantic (2000)
Transatlantic je pre mna stelesnenim vsetkych nesvarov zanru, ktory inak drzim vo velkej oblube... nudne, roztahane, sterilne, bez srdiecka... o kvalitach zucastnenych sa samozrejme netreba bavit, ale co z toho, ked ich hudba je tak zalostne nezazivna... pustite si radsej Flying Colors, to je uplna antiteza tohto uspavaca hadov...
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.